Domov je domov
Jsem tady doma. Tady, ve stejné zemi jako vy, dost možná ve stejně tuctovém a nijak se nevymykajícím městě, jako je to vaše, v domě, jaký hravě přehlédnete prostě proto, že je také docela obyčejný, nijak nevybočující z průměru. Žiji tu úplně stejně jako vy, jen možná poněkud jiným stylem, možná poněkud lépe a možná také o něco hůře, co se ekonomických podmínek týká, než vy. Ale jsme na tom přece jenom víceméně stejně.
Alespoň tedy pokud to srovnám s mým „druhým domovem“.
Oním mým druhým domovem je Jižní Afrika. Země, která je nám v mnoha ohledech na hony vzdálená. V přeneseném i nepřeneseném smyslu toho slova.
Oč je jenom ona země jiná! Jsou tam – jen tak namátkou – vesměs daleko chudší, ale současně i daleko přátelštější lidé, jsou tam lidé, jež byste až na jazyk od našinců nerozeznali, stejně jako ti, u kterých už na první pohled poznáte, že o našince nejde. Jedni tam žijí docela jako my, jiní naopak stylem, jakému by našinec jen stěží přivykl, někteří se tam mají, zatímco jiní mají… řekněme hezky česky velké kulové.
A když tam potkáváte černochy, ty úplně chudé stejně jako ty alespoň v tamních poměrech relativně za vodou, čímž míním dejme tomu různé prodejce, personál ubytovacích zařízení, hlídače, dělníky, popeláře a podobné, a když se s těmito trochu sblížíte, což vesměs není žádný větší problém, dojde nejednou i na to, co byste od takových čekali a nakonec vlastně ani nečekali.
Slyšíte z úst takových často to, jak se tam nemají. Protože ty jejich mzdy, zpravidla se pohybující někde v oblasti toho, co dostává na sociálních dávkách našinec, jenž je dlouhodobě nezaměstnaný, ale nechá se umluvit aspoň na nějaké ty veřejně prospěšné práce, logicky nestačí k tomu, aby si žili nad poměry; zejména když nejednou mají kopu dětí a zdaleka ne všichni z rodiny mají nějaký ten příjem.
Takoví lidé vesměs „znají“ Evropu. Ovšem znají ji tak, jak se dá vcelku logicky předpokládat. Vědí, že u nás se máme mnohem lépe než oni. Máme práci a spoustu peněz a žijeme si jako v ráji. Takový jejich názor je vlastně logický – vesměs nikdy nikde nebyli a vidí-li Evropana, pak jedině toho, jenž si může dovolit utratit hříšné peníze za letenku a slušné bydlení. Naše chudáky nevidí.
A tak se nejednou prořeknou. Že by strašně chtěli do Evropy. Aby si tady u nás sehnali práci a měli se tak skvěle jako my. Neuvažují o sociálních dávkách, onom našem bezpracném zisku, prostě proto, že je vesměs neznají.
Chtějí k nám.
Ovšem… Stačí jim říci třeba to, že se u nás s našinci stěží domluví, že tu nejsme stavění na velké rodiny a spousty času trávené ve velkém kruhu přátel, stačí jim říci, že se u nás neusmíváme tolik jako oni, i když k tomu máme daleko více příležitostí, stačí jim říci třeba i jenom to, jak u nás vypadá roční období zvané zima.
Tak málo stačí a… ztrácejí o Evropu zájem. Už sem nechtějí. Protože za tohle jim ty naše „velké peníze“ nestojí. To raději budou chudí mezi svými. Tam na dalekém jihu, kde je jejich domov.
